P.Pelikán 1 - Církev a liberalismus - z Rádia Vatikán 1.2.1955
Liberalismus je hnutí, inspirované svobodou v každém oboru - duchovním i politickém. Tento směr ovládl myšlenkové pole v Evropě po francouzské revoluci r. 1789 a vtiskl ráz současné epoše až do 1. světové války. Hlásal vymanění člověka z područí druhého, aby tento mohl uplatňovat svou vlastní svobodu nezávisle na jakékoli autoritě. Platí jen hodnoty osobní jako takové, autorita pak jen s lidským souhlasem.
Tento směr kráčel vítězně světem a všude nacházel vlídného přijetí, samozřejmě i v našich zemích. Jeho přední stoupenci jsou známi pod jménem: liberálové, svobodomyslní a pokrokáři všech odstínů. Stal se u nás oficielním směrem a pronikal shora až do poslední vísky. Přemnozí jsme byli vychováni v tomto duchu. A není ještě vyřízen. V západním světě stále ještě vede v ohledu hospodářském. Ovládá myšlenkový svět naší exilové generace a jistě i doma. Těžko je tak náhle se přeorientovat a uznat svou chybu. Tvrdí se, že socialismus a komunismus byl vyvolán v život právě liberalismem. Jsme svědky velkého ideového boje. Liberalismus vyžívající se, jenž zplodil tolik zla v lidské společnosti, sotva byl s to čelit propastnému nebezpečí. Bohudík není to jediná alternativa.
Důkladnější rozbor liberalismu nám ukáže jeho omyly, ovšem také klady a tím jasněji správnou cestu, kterou se má lidstvo ubírat.
Etymologicky liberalismus se odvozuje od slova liberální, což znamená štědrý, velkomyslný, bez předsudků. Jméno liberalismu se poprvé objevilo ve Španělsku r.1814, kde politická frakce, bojující proti absolutní monarchii se nazvala stranou liberální. Liberalismus však není ani politický systém ani samostatný filosofický směr, nýbrž je hnutím, tendencí, která usilovala o omezení historických, tradicionelních práv ústřední moci, kolektivní autority. Bylo to hnutí, jež se stavělo proti přísnosti positivního myšlení ve prospěch individua, práv rozumu, přirozených aspirací, čistě osobního nazírání a jednání. Není divu, že liberalismus jako reakce proti tehdejším strnulým formám, které poutaly lidskou osobu, byl vítán a nabyl brzy vrchu.
Po stránce ideové liberalismus je dítkem racionalismu. Povstal z víry v osvobozující moc rozumové pravdy, z víry v přirozenou harmonii světa a pořádku ve světě, v lidské společnosti, která povstává dobrovolným seskupením jedinců. Liberalismus vyznává etický optimismus, věří ve stálý a jistý pokrok lidstva ve znamení osvícenství a svobody, v dobré vlohy lidí, kteří sami sobě ponecháni, dojdou k pravému řádu a štěstí. Při tom je samozřejmě zcela pozemsky orientován.
Liberalismus se v životě projevuje různým způsobem - mění také své praktické požadavky podle času a místa. Snažil se uplatňovat zejména na poli politickém, národohospodářském a na poli filosoficko-náboženském.
Na tomto poli vychází z falešného pojmu svobody. Hlásá ničím neohraničenou svobodu myšlení a bádání. Částečně byl i v právu, zejména v úctě k osobnímu přesvědčení druhého. Do jisté míry byly i oprávněny nároky liberalismu na svobodu bádání a učení proti zastaralým metodám. Stal se však bohužel snůškou všech systémů, které odmítaly jakoukoli a především náboženskou a církevní autoritu. Tak pod praporem liberalismu se seskupila pestrá směsice filosoficko-náboženských názorů od atheistů volnomyšlenkářů až ke katolíkům.
Ano i tam - do Církve pronikl liberální proud. Nepopíral sice dogmata, ani neomylnosti, jen ji nemístně zužoval a vedl ke kompromisům. I katolicismus musí prý jít s duchem doby. Tak v lůně Církve se šířil nebezpečný blud, známý pod jménem modernismus. Někteří modernisté odmítali každou božskou autoritu přesahující rozum, jiní jen nadpřirozeně zjevenou autoritu. Všem byl kamenem úrazu učitelský a pastýřský úřad Církve.
Hlavním bludem liberalismu je přemrštěná osobní svoboda jednotlivců v smýšlení a jednání a dále: popření Bohem stanovené církevní autority. To je vlastně společný prvek všech církevně-náboženských bludů už od reformace. Proto právem lze nazvat liberalismus herezí novověku. V tom smyslu galikanismus, v našich zemích josefismus a starokatolicismus jsou též katolickým liberalismem.
Tyto systémy byly Církví odsouzeny. Tím byl odsouzen i náboženský liberalismus. Zejména sněm vatikánský označením hranic přirozeného rozumu a božského zjevení, pak i definicí neomylnosti zasáhl liberalismus přímo do srdce. Jednotlivé liberální názory byly odsouzeny v novém Syllabu r. 1907. Pojem pravé svobody byl už dříve vymezen papežem Lvem XIII. r. 1888 v encyklice Libertas praestantissimum.2
Liberalismus se zvláště ujal v protestantských zemích. Pod jeho vlivem protestantské školy se podjaly kritiky Písma svatého a to tak důkladně, že z něho téměř úplně setřely náboženský prvek. Tím také připravili své věřící o velkou dávku jejich dávné úcty k bibli. V Anglii snad první vystoupil proti náboženskému liberalismus kardinál Newman3 jako vůdce tzv. oxfordského hnutí jsa ještě anglikánem. Tím víc proti liberalismu bojoval jako katolický hodnostář.4
Liberalismus šířil náboženský indiferentismus, který každému ponechával na vůli, ať si zvolí náboženství, které se mu zdá pravé. Liberalismu více vyhovoval protestantismus, prý se lépe hodí pro dnešní dobu; zato vštěpoval v mysli lidí odpor k Církvi katolické, odpor k vyšší náboženské autoritě, k Náměstku Kristovu a odpor proti dogmatům vůbec.
Pojem Církve jako společnosti dokonalé s nezadatelnými právy liberalismus neuznával. Ve smyslu chytrého hesla francouzského Montalamberta: „Svobodná ve svobodném státě“, stát nemusel mít žádného ohledu na Církev. Považoval ji jen za jakýsi soukromý spolek uvnitř státu.
Rozluka Církve od státu, uzákonění rozluky manželské, zavádění laické školy - to vše se dělo bez ohledu na svědomí katolických občanů.
Byla to smutná doba pro Církev, ustavičně v defensivě, odstrkovaná, zesměšňovaná, zhrzená. Musela hledět, jak dítky jsou jí odcizovány, infikovány jedem liberálního bludu. Špatné zásady se však musely projevit neblahými následky, třebas nejdřív na jiných odvětvích a nastalo vystřízlivění. Vykořisťování dělnictva, pauperismus širokých vrstev lidu vyvolal krisi, vzbudil socialismus a komunismus, který využiv hlásané volnosti, rychle se šířil. Nyní chce zúčtovat s liberalismem, prý úhlavním svým nepřítelem. Tak jeden blud vyvolává druhý, ještě horší a vzájemně se potýkají.
Jest tu však ještě moc, která si uchovala objektivní hodnoty, absolutní pravdu, rozumná práva lidské osoby a rovněž i nadpřirozenou sílu. Ta chce být zachránkyní společnosti opravdu šťastných lidí.
2 encyklika Lva XIII. Libertas praestantissimum
3 homilie Benedikta XVI. při blahořečení kardinála Newmana
4 bl. J. H. Newman - Celý život jsem odporoval duchu liberalismu v náboženství
Já tu ted v naší zemi vidím pouze nepovedenou a zneužitou demokracii a bezohledný kapitalismus.Cesta středu je cestou zrady.Smíme volit vládu většiny-vládu i teror dělnické třídy a nebo svobodu v podnikání,ve zlodějnách i k vydírání člověka člověkem.Dělat,že se nás to netýká a projít středem,je vlastně zradou.Ani vysoké vzdělání nás tohoto boje neuchrání.Můžeme sloužit v obou řadách a věř,že v té nespravedlivé se platí daleko více.
Líbí se mi a vážím si tradičních katolíků, že jaksi vyložili karty. V článcích a internetových přednáškách pánů Semína, Kretschmera, Malého a dalších. Dříve mě mátlo, když hovořili o jakýchsi přirozených lidských právech, o skutečné svobodě apod.
Ale už tomu paradigmatu rozumím. Žádná lidská práva nejsou, to si vymysleli ďábelští liberálové. Existují jen lidské povinnosti. Jaká je hlavní povinnost? Přece usilovat o to, aby Kristus kraloval na zemi (a tím katolická církev, tedy ta správná - předkoncilní).
Když to chápu, tak rozumím i jejich obhajobě neobhajitelného (středověké excesy vládnoucí církve). Ale - přijmout to za své nemohu.
Kacarovi, o jaké zemi tu mluvíte? V české republice máme potvorský líný socialismus, jakkoliv se zatím vláda spodiny označovaná za vládu dělnické třídy nekoná.
Znova2010 - Vaše škoda.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.