Musíme se zbavit toho, co je v nás špatného

Článek III.

Musíme se zbavit toho, co je v nás špatného

Třetí pravda. Naše nejlepší skutky bývají obvykle poskvrněny špatným základem, který je v nás. Když vlijeme čistou a jasnou vodu do nádoby, která páchne, nebo víno do sudu, ve kterém zůstalo trochu starého zkaženého vína, ta čistá voda a dobré víno se zkazí a snadno začne páchnout. Právě tak když Bůh vleje své milosti a nebeskou rosu neboli lahodné víno své lásky do nádoby naší duše, která je zkažená hříchem dědičným i osobním, Boží dary se obvykle zkazí a poskvrní špatným kvasem a špatným základem, který v nás zanechal hřích. Naše skutky, dokonce i nejvznešenější ctnosti, jím bývají načichlé. Je tedy velmi důležité, abychom se zbavili všeho, co je v nás špatného, chceme-li dosáhnout dokonalosti, kterou nemůžeme získat jinak než spojením s Kristem. Jinak Pán Ježíš, který je nekonečně čistý a nekonečně nenávidí i sebemenší poskvrnění duše, nás odmítne od své tváře a vůbec s námi nebude spokojen.

Abychom se zbavili sebe samých, je nejprve potřeba, abychom ve světle Ducha svatého dobře poznali svůj špatný základ. Nejsme totiž schopni vykonat žádné dobro užitečné ke spáse. Ve všem jsme slabí, v každé době nestálí. Nejsme hodni žádné milosti. Všude se dopouštíme svých nepravostí. Hřích našeho praotce nás všechny téměř úplně porušil, učinil nás zkyslými  a vzdul nás, podobně jako kvas prokyseluje, vzdouvá a rozrušuje těsto, do kterého se dává. Osobní hříchy, ať smrtelné nebo všední, které jsme spáchali, jakkoli jsou odpuštěny, zvýšily naši žádostivost, slabost, nestálost a porušenost a zanechaly v naší duši zlé stopy.
Naše těla jsou tak porušena, že je Duch svatý nazývá těly hříchu, počatými v hříchu, vychovanými v hříchu a schopnými všeho hříchu, těly vystavenými nesčetným nemocem. Tato těla se den ze dne kazí a plodí jen svrab, červy a porušenost.

Naše duše spojená s tělem se stala tak tělesnou, že se nazývá tělem: Neboť veškeré tělo porušilo svou cestu. Naším údělem je jen pýcha a zaslepenost ducha, zatvrzelost srdce, slabost, nestálost duše a žádostivost, vzpurné vášně a nemoci těla. Jsme totiž od přírody pyšnější než pávi, k zemi připoutanější než ropuchy, hanebnější než kozli, závistivější než hadi, žádostivější pokrmu než vepři, zlostnější než tygři a línější než želvy, chabější než třtina a nestálejší než korouhvičky na střeše. Máme tak ve svém základu jen nicotu a hřích, a proto si zasluhujeme jenom Boží hněv a věčné zavržení.

Máme se pak divit Ježíšovým slovům, že ten, kdo by Ho chtěl následovat, se musí zříci sebe sama a nenávidět svou duši? A že ten, kdo ji bude milovat, ji ztratí, kdežto ten, kdo ji bude nenávidět, ji spasí? Tato neskonalá Moudrost, jež nedává přikázání bez důvodu, nám nařizuje, abychom se nenáviděli jenom proto, že jsme velmi hodni nenávisti. Nic není tak hodného lásky jako Bůh  a nic tak hodného nenávisti jako my sami.

Za druhé je potřeba, abychom denně umírali sami sobě, máme-li se zbavit sebe samých. To znamená, že se musíme zříci úkonů a mohutností duševních i smyslů tělesných. Máme se dívat, jako bychom ani neviděli, poslouchat, jako bychom ani neslyšeli, a užívat věcí tohoto světa, jako bychom jich ani neužívali. Svatý Pavel to nazývá každodenním umíráním: Každodenně umírám. Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo a nepřinese žádné dobré ovoce. Jestliže neodumřeme sami sobě a jestliže nás sebesvětější zbožné úkony nepovedou k této nezbytné a plodné smrti, pak nepřineseme žádné hodnotné ovoce a naše zbožné úkony vyjdou naplano, všechny naše spravedlivé skutky budou poskvrněny sebeláskou a svévolí. To způsobí, že Bůh bude považovat za ohavnost i největší oběti a nejlepší skutky, jakých bychom byli schopni. A tak po smrti budeme shledáni s prázdnýma rukama bez ctností a zásluh a nebudeme mít ani jiskřičku ryzí lásky, jež se udílí pouze duším, které udumřely samy sobě a jejchž život je s Kristem skryt v Bohu.

Za třetí je potřeba, abychom si ze všech úkonů mariánské úcty vybrali jako nejlepší a nejvíce posvěcující ten, který nás nejvíce povede k tomuto odumření sobě samým. Nesmíme se totiž domnívat, že všechno, co se třpytí, je zlato, že všechno, co je sladké a co dělá většina lidí, slouží k našemu největšímu posvěcení. Jako existují přirozená tajemství, jak provést určité přirozené úkony v krátké době, při nízkých nákladech a s lehkostí, právě tak i v řádu milosti existují tajemství, jak provést nadpřirozené úkony v krátkém čase, s potěšením a snadno, jak se zbavit sebe samých, naplnit se Bohem a stát se dokonalými.
Jedním z těchto tajemství milosti je i úkon mariánské úcty, který chci ukázat. Mnoho křesťanů ho nezná. Je známý jen malému počtu zbožných lidí a ještě mnohem méně lidí se jím řídí a má jej v oblibě. Abych mohl začít tento úkon uvádět ve známost, uvedu čtvrtou pravdu, která navazuje na třetí.

Ukázka je z knihy O pravé mariánské úctě od sv. Ludvíka Maria z Montfortu.